Pomoc Nepálu – děkujeme!
V rámci cestovatelské besedy 12. května a na Májovém jarmarku proběhla sbírka finanční pomoci pro Nepál. Díky vaší štědrosti bylo vybráno celkem 3200 Kč. Tyto finanční prostředky byly odeslány na účet Radky Tkáčikové, která v současné době pomáhá přímo v Nepálu.
Dle informací od paní Tkáčikové budou finance využity pro nákup oblečení pro děti, které byly z třesoucích se a padajících oblastí transportovány tak, jak byly, do klášterů v Kátmandů a na nákup dalších potřebných věcí.
Jako poděkování všem přispěvatelům úryvek z aktuálního emailu:
18.5. – s nacpaným malým náklaďákem do oblasti Kavre:
Po silnici Ok, pak odbočka na dost šílenou cestu, prý je v dobrém stavu, zažila jsem hodně hrůzných cest a tuto bych opravdu nechtěla vidět ve stavu špatném…Bojém se..což se mi na silnici nestává tak často. Ptám se, kolik je tam zřícených aut…vše je volné, sesuv hrozí každým okamžikem, jumping road. Jsem v kabině, což ještě ok, na korbě si to nedovedu představit. Směju se představě, že mi nepálský doktor radil sklopit sedalo na 45 stupňů. Samozřejmě, že sklopit nejde vůbec, v kabině se mačkáme 3. Jízda strachu, ale přijíždíme do vesnice.
Zde už má Prakesh kontakt na místního mluvčího, ten má seznam lidí, vše je řádně rozděleno, aby někdo nedostal plachty dvě a na někoho nezbylo. Rozdávám..lidé mi uctivě děkují, je to dojemný, strašně emotivní…ten kdo říká, ze největší radostí jsou rozzářené oči dětí nad dárkem, by připustil, že rozzářené oči těch, kterým spadl celý dům a vy jim dáte alespoň plachtu, jsou stejné. A když Vám děkuji malé děti, babičky, kluci….Nelze to popsat, tenhle pocit je nepřenositelný…Vše přesně řídí starosta vesničky, pak se dozvídám, že v té ruině nad námi mu zemřela manželka, vnuk, vnučka. Co k tomu říct…Dostávám katak, obřadní šálu jako projev díku….a náš svět mi připadá tak strašně divně vzdálený a naše starosti tak strašně triviální. Jedeme dál, strach mám, ani si nepřipouštím co by bylo, kdyby byl otřes.. Vracíme se. Další distribuce..nějaká rána, jako výbuch v dole, ale tu žádný není. Koukám, zda jsme na bezpečném místě, pokud otřes. Nejsme…resp. ne moc…Sjíždíme dolů …po cestě ještě nějaké poslední plachty rozdáváme. Hromada kamení, nikdo by nepoznal, že tu stály 4 domky. Zemřelo tam 22-denní miminko a 23-letá dívka. Snažím si to nepřipouštět k tělu, musím zachovávat odstup, těch příběhů je strašně moc, těch lidí bez střechy nad hlavou, co ztratili své blízké, taky. Ale presto vše mam pocit, ze tohle jsou dny, pro které jsme se narodili.
